Vztahová vazba nevzniká až v dospělosti. Její základy se tvoří velmi brzy – v opakovaných zkušenostech dítěte s lidmi, kteří o něj pečují.
Dítě si postupně vytváří odpovědi na několik zásadních otázek:
Je svět bezpečné místo?
Mohu se na někoho spolehnout?
Když něco potřebuji, někdo přijde?
Je v pořádku ukázat, co cítím?
Nejde přitom o jednu konkrétní událost ani o „vinu rodičů“. Vztahová vazba se formuje především prostřednictvím opakujícího se vzorce zkušeností.
Když dítě zažívá dostatek předvídatelnosti, citlivosti a dostupnosti, může si postupně osvojit zkušenost:
„Moje potřeby mají smysl. Mohu být blízko druhému a zároveň zůstat sám sebou.“
Když je péče dlouhodobě nepředvídatelná, odmítající, zahlcující nebo emočně nedostupná, dítě se přizpůsobuje tomu, co zažívá.
Některé děti se naučí vyhledávat blízkost velmi intenzivně, protože si nejsou jisté, kdy ji znovu dostanou.
Jiné se naučí své potřeby potlačovat a spoléhat především samy na sebe, protože jejich zkušenost je, že přílišná blízkost není bezpečná nebo není vítaná.
A některé děti zažívají velmi rozporuplnou zkušenost – člověk, který má být zdrojem bezpečí, je zároveň zdrojem strachu nebo nejistoty.
V dospělosti se tyto strategie mohou promítat do partnerských vztahů. Do toho, jak snášíme odstup, jak žádáme o blízkost, jak reagujeme na konflikt, jak důvěřujeme a co děláme ve chvíli, kdy máme strach, že o druhého přijdeme.
Vztahová vazba není rozsudek na celý život
Je důležité vědět ještě jednu věc: vztahová vazba není neměnný osud.
Člověk se může prostřednictvím nových zkušeností učit jinému způsobu vztahování. Bezpečný vztah může být zkušeností, ve které postupně objevujeme něco, co jsme dříve neuměli:
Blízkost nemusí znamenat ztrátu sebe sama.
A samostatnost nemusí znamenat opuštění.
Právě tam může začít vznikat bezpečnější způsob vztahování se k sobě i k druhým.
Psychologie člověka | vztahy • emoce • psychika