O normalitě, moci a hranicích mezi „námi“ a „jimi“
V dějinách lidstva se opakovaně objevuje potřeba rozdělovat svět na ty, kteří jsou „v pořádku“, a na ty, kteří se z této představy nějakým způsobem vymykají.
Na normální a nenormální.
Na zdravé a nemocné.
Na rozumné a bláznivé.
Na ty, kteří mohou zůstat uvnitř, a na ty, které je třeba někam odsunout.
Jedním z nejsilnějších obrazů tohoto rozdělení je loď bláznů.
Obraz, který se v evropské kultuře objevuje už ve středověku, představuje loď, na kterou jsou symbolicky či skutečně umisťováni lidé považovaní za pomatené, nežádoucí nebo neschopné zapadnout do společenského řádu.
Loď odplouvá.
A společnost zůstává na břehu.
Je to velmi silná metafora.
Protože v sobě ukrývá otázku, která je mnohem hlubší než otázka samotného šílenství.
Kdo stojí na břehu a kdo je poslán na loď?
Kdo určuje, co je ještě normální?
Kdo určuje, co už je příliš zvláštní, příliš nepohodlné, příliš odlišné?
A především:
Kdo má moc toto rozhodnutí učinit?
Normalita není pouze vlastnost člověka
Když o někom řekneme, že je „nenormální“, často to zní, jako bychom popisovali jeho objektivní vlastnost.
Ale normalita není pouze něco, co existuje uvnitř člověka.
Je také společenskou kategorií.
Každá společnost si vytváří určité představy o tom, jak má člověk přemýšlet, cítit, jednat, pracovat, milovat, vychovávat děti nebo zvládat svůj život.
Některé z těchto norem jsou potřebné.
Pomáhají vytvářet bezpečí a předvídatelnost.
Problém však nastává ve chvíli, kdy se z normy stane měřítko lidské hodnoty.
Kdy přestaneme říkat:
„Tento člověk potřebuje pomoc.“
a začneme říkat:
„Tento člověk je problém.“
To je zásadní rozdíl.
Protože ve druhém případě už člověka neposuzujeme podle jeho potřeb.
Posuzujeme jeho právo být součástí společnosti.
Kdo vytvořil hranici?
Psychiatrie, psychologie, medicína i právo vytvořily v průběhu dějin nástroje, kterými se snažíme rozpoznat duševní onemocnění, poruchy a stavy, které mohou člověku nebo jeho okolí způsobovat závažné potíže.
Tyto nástroje mohou být nesmírně důležité.
Mohou člověku pomoci získat léčbu, ochranu a podporu.
Současně však dějiny ukazují, že žádný systém není zcela oddělený od společnosti, ve které vzniká.
To, co je považováno za přijatelné, se v čase mění.
Mění se naše představy o sexualitě, rodině, autoritě, genderových rolích, práci, náboženství i o tom, jak má „správný“ člověk žít.
A právě proto bychom měli být opatrní pokaždé, když se někdo začne příliš snadno stavět do role toho, kdo definitivně ví, co je normální.
Protože otázka nezní pouze:
Je tento člověk jiný?
Ale také:
Co přesně v naší společnosti způsobuje, že jeho odlišnost vnímáme jako problém?
Co se stane, když člověk překročí hranici?
Člověk, který se ocitne za hranicí společenské normality, může velmi rychle přijít o něco, co považujeme za samozřejmé.
O důvěru.
O respekt.
O možnost být slyšen.
O právo vysvětlit vlastní příběh.
A někdy dokonce o možnost rozhodovat o vlastním životě.
Jakmile člověka jednou zařadíme do určité kategorie, začneme jeho chování často interpretovat skrze tuto kategorii.
Je smutný?
Je nemocný.
Je podezřívavý?
Je paranoidní.
Nesouhlasí?
Nechápe realitu.
Brání se?
Je nebezpečný.
Kategorie, která měla původně pomoci porozumět člověku, se může stát filtrem, přes který už člověka přestáváme skutečně vidět.
A právě zde začíná být otázka normality otázkou moci.
Kdo o člověku rozhoduje?
Kdo rozhoduje, zda je člověk ještě „uvnitř“?
Kdo rozhoduje, kdy už je „venku“?
Kdo rozhoduje, zda jeho hlas představuje legitimní zkušenost, nebo pouze symptom?
A co když se někdy mýlíme?
To není argument proti odbornosti.
Je to argument pro pokoru.
Psychologická a psychiatrická péče má člověku pomáhat, ne ho zbavovat lidské důstojnosti.
Diagnóza má být nástrojem porozumění, nikoli nálepkou, která člověka definuje jako celek.
Protože člověk není svou diagnózou.
Není svým krizovým stavem.
Není svou nejhorší chvílí.
A už vůbec není pouze tím, jak jej popíše systém.
Možná tedy nejde jen o otázku:
Kdo je blázen?
Možná je důležitější:
Kdo rozhoduje o tom, kdo je blázen?
A ještě dál:
Co o nás vypovídá způsob, jakým zacházíme s člověkem, který se do naší představy normality nevejde?
Právě tady se totiž ukazuje kvalita společnosti.
Ne podle toho, jak zachází s člověkem, který je silný, úspěšný a bezproblémový.
Ale podle toho, jak zachází s člověkem, který je zranitelný, odlišný, zmatený, nemocný nebo jednoduše jiný.
Je snadné být tolerantní k odlišnosti, která nás nijak neohrožuje.
Mnohem těžší je zachovat člověku důstojnost ve chvíli, kdy jeho způsob existence narušuje náš vlastní pocit bezpečí a pořádku.
Loď bláznů možná stále pluje
Možná dnes nevypadá jako loď.
Nemá dřevěný trup ani plachty.
Může mít podobu izolace.
Nálepek.
Předsudků.
Institucí.
Algoritmů.
Veřejného odsouzení.
Nebo prostého lidského rozhodnutí:
„S tímto člověkem už nechci mít nic společného.“
Loď bláznů možná stále pluje.
Jen dnes už není tak snadné poznat, kdo stojí na jejím břehu a kdo na její palubě.
Protože hranice mezi „normálními“ a „nenormálními“ není vždy tak pevná, jak si představujeme.
A možná právě proto bychom se neměli ptát jen:
Kdo je blázen?
Měli bychom se čas od času zeptat také:
Koho jsme právě poslali na loď?
A proč?