O hranici mezi léčbou a medikalizací lidského života
Žijeme v době, která chce, aby nám bylo dobře.
Nejen dobře.
Neustále dobře.
Máme být výkonní, vyrovnaní, odolní a funkční. Máme zvládat rozchody, ztráty, tlak, samotu, nejistotu, pracovní vyčerpání i změny, které jsme si sami nevybrali.
A když to nezvládáme?
Začneme hledat odpověď.
Někdy v psychoterapii.
Někdy ve vztazích.
Někdy v sobě.
A někdy v tabletě.
A právě tady začíná otázka, která není vůbec jednoduchá:
Co všechno dnes považujeme za nemoc, kterou je třeba léčit?
Ne každé utrpení je deprese
Člověk může být smutný.
Může několik týdnů špatně spát, protože přišel o někoho, koho miloval.
Může ztratit chuť do života po rozvodu.
Může být vyčerpaný z práce, která ho dlouhodobě ničí.
Může procházet krizí, ve které neví, co dál.
Může se cítit prázdný.
A přesto nemusí být nemocný.
Některé stavy nemusí být poruchou člověka.
Mohou být reakcí člověka na to, co se mu v životě děje.
A právě toto rozlišení je nesmírně důležité.
Protože pokud každou bolest začneme chápat především jako symptom, můžeme postupně přestat rozlišovat mezi tím, co je třeba léčit, a tím, čím je třeba projít.
Když se bolest stane symptomem
Psychiatrie má své nezastupitelné místo.
Existují lidé, kterým farmakologická léčba zásadně pomáhá. Existují deprese, úzkostné poruchy a další závažné stavy, u nichž mohou být léky důležitou součástí léčby.
To není otázka.
Otázkou je něco jiného:
Co se stane, když se jazyk nemoci začne používat na stále větší část lidského života?
Když se smutek stane depresivním symptomem.
Když vyčerpání dostane diagnózu.
Když nespokojenost začne být vnímána jako porucha.
Když člověk místo otázky:
„Co se mi v životě děje?“
začne dostávat především otázku:
„Co je se mnou špatně?“
Právě tehdy se můžeme přiblížit k medikalizaci lidského utrpení.
Čísla nám něco říkají
Spotřeba antidepresiv v zemích OECD mezi lety 2013 a 2023 vzrostla o více než 40 %.
Samo o sobě to neznamená, že jsou lidé „zbytečně léčeni“.
Může to souviset s lepším rozpoznáváním duševních poruch, větší dostupností léčby, změnami v klinické praxi nebo také s delší dobou užívání.
Jedno číslo však přesto stojí za pozornost:
Antidepresiva jsou dnes součástí života mnohem většího množství lidí než před deseti lety.
A proto je legitimní se ptát:
Jsme skutečně nemocnější?
Nebo jsme pouze začali jinak rozumět lidskému utrpení?
Když nechceme cítit
Možná je na celé věci nejzajímavější ještě něco jiného.
Může se zdát, že naše společnost má stále menší toleranci k nepohodlí.
Chceme být šťastní.
Chceme být produktivní.
Chceme rychle fungovat.
A když přijde bolest, chceme ji co nejrychleji odstranit.
Jenže psychika člověka není stroj.
Některé bolesti mají svůj význam.
Smutek může říkat:
„O něco důležitého jsem přišel.“
Úzkost může říkat:
„Něco v mém životě není v pořádku.“
Vztek může říkat:
„Někdo překročil moje hranice.“
Vyčerpání může říkat:
„Takto už dál nemohu.“
A někdy může být chybou umlčet tento signál dříve, než jsme se vůbec pokusili pochopit jeho obsah.
Léčit člověka, nebo umlčet jeho bolest?
To není totéž.
A právě proto bychom měli být opatrní.
Ne proto, abychom odmítali léčbu.
Ne proto, abychom zpochybňovali psychiatrii nebo léky, které mohou být pro některé lidi zásadní pomocí.
Ale proto, abychom nezapomněli, že člověk není soubor symptomů.
Ne každý smutek potřebuje diagnózu.
Ne každá krize potřebuje medikaci.
Ne každá bolest je nemoc.
A někdy člověk nepotřebuje, aby jeho bolest okamžitě zmizela.
Potřebuje, aby jí někdo porozuměl.
Protože otázka nemusí vždy znít:
„Jak se toho zbavit?“
Někdy může být mnohem důležitější:
„Co mi moje utrpení říká?“
A možná právě tam začíná psychologie člověka.
Ne tam, kde se snažíme člověka co nejrychleji opravit.
Ale tam, kde se na něj dokážeme opravdu podívat.
Psychologie člověka