Někdy člověk celý život hledá lásku, ale opakovaně se ocitá ve vztazích, ve kterých je především vášeň, přitažlivost a intenzita.
A protože je tento prožitek tak silný, může být velmi snadné uvěřit, že právě tohle je láska.
Jenže intenzita vztahu a hloubka citového spojení nejsou totéž.
Vášeň může být obrovská. Může člověka pohltit, zaměstnat jeho myšlenky, zvýšit touhu po druhém, přinášet silné sexuální prožitky, napětí i očekávání.
A přesto v ní nemusí být skutečná citová dostupnost.
Když intenzita začne znamenat „miluje mě“
Pokud člověk dlouhodobě spojuje lásku s intenzivními emocemi, může si postupně vytvořit vnitřní rovnici:
silná přitažlivost = hluboký vztah = láska.
Potom může být velmi těžké rozeznat, co se ve vztahu skutečně děje.
Druhý člověk může velmi toužit.
Může vyhledávat kontakt.
Může být něžný, sexuálně přitažlivý, může se vracet, psát, volat nebo plánovat společné chvíle.
A přesto nemusí být schopen nebo ochoten vytvořit hluboké citové spojení.
To neznamená, že jeho prožívání není skutečné.
Znamená to pouze, že vášeň sama o sobě není důkazem lásky.
Když se z vášně začne „vyrábět“ láska
Problém nastává ve chvíli, kdy člověk začne z intenzity vytvářet význam, který v ní nemusí být.
„Když mě tolik chce, musí mě milovat.“
„Když je mezi námi taková chemie, nemůže to být jen sex.“
„Když se ke mně pořád vrací, určitě ke mně něco hlubokého cítí.“
„Když je to mezi námi tak silné, jednou se jeho srdce otevře.“
A právě tady může vzniknout velmi bolestivý vztahový mechanismus.
Člověk začne čekat, dokazovat, přesvědčovat, přizpůsobovat se nebo investovat stále více energie.
Ne proto, že by byl jeho cit falešný.
Ale proto, že se snaží z intenzity vytvořit vzájemnou lásku.
Proč mohou být citově nedostupní lidé tak přitažliví?
Nejistota může paradoxně zvyšovat intenzitu prožívání.
Když nevíme, co druhý cítí, když je chvíli blízko a chvíli vzdálený, když dostáváme pozornost nepravidelně, můžeme se na vztah začít soustředit ještě více.
Každé přiblížení potom přináší úlevu.
Každé vzdálení napětí.
A toto střídání může být subjektivně velmi silné.
Člověk si pak může říkat:
„Nikdy jsem nikoho necítil tak silně.“
Možná je to pravda.
Ale otázka zní:
Je to opravdu láska, nebo je tak silná především nejistota, touha a čekání na potvrzení?
Láska nemusí být nejintenzivnější pocit
Tohle může být pro některé lidi velmi překvapivé.
Láska nemusí člověka neustále pohltit.
Nemusí vytvářet permanentní napětí.
Nemusí bolet.
Nemusí vyžadovat dokazování vlastní hodnoty.
Může být klidnější.
Předvídatelnější.
Vzájemnější.
Může obsahovat touhu a sexualitu, ale zároveň také zájem, respekt, bezpečí, otevřenost a ochotu být ve vztahu skutečně přítomen.
Proto někdy člověk, který je zvyklý na velmi intenzivní vztahy, může klidnější vztah zpočátku vnímat jako „málo silný“.
Ve skutečnosti může být jen méně chaotický a více bezpečný.
Možná tedy nepotřebujeme méně vášně
Nemusíme se vzdát sexuality.
Nemusíme se bát chemie.
Nemusíme si zakazovat touhu.
Potřebujeme pouze přestat používat vášeň jako důkaz něčeho, co v ní samo o sobě není obsaženo.
Můžeme říct:
Je mezi námi obrovská přitažlivost.
A současně:
Nevím, jestli je mezi námi láska.
Můžeme cítit touhu a zároveň sledovat, jestli existuje vzájemnost.
Můžeme si užívat intenzitu a zároveň si všímat, jestli je druhý člověk citově dostupný.
A především:
Nemusíme z vášně vyrábět lásku.
Protože láska nepotřebuje být dokazována intenzitou.
Možná je čas položit si jinou otázku
Ne:
„Jak moc mě chce?“
Ale:
„Je jeho srdce otevřené tomu mému?“
Ne:
„Jak silné to mezi námi je?“
Ale:
„Je to mezi námi také vzájemné?“
Ne:
„Dokážu ho získat?“
Ale:
„Je tento člověk skutečně schopný být se mnou ve vztahu, který potřebuji?“
A možná právě tady začíná důležitá změna.
Ne ve chvíli, kdy přestaneme cítit vášeň.
Ale ve chvíli, kdy přestaneme z vášně vyrábět lásku
Psychologie člověka