Proč si znovu a znovu vybíráme vztahy, které nás bolí, přestože už velmi dobře víme, jak skončí?
Možná jste si někdy položili otázku:
„Proč se mi tohle děje pořád dokola?“
Jiný člověk. Jiný vztah. Jiná životní situace.
A přesto se po čase objeví stejný pocit.
Nejistota. Čekání. Nedostupnost. Snaha získat si blízkost druhého člověka. Pocit, že musíme být dost zajímaví, dost přitažliví, dost tolerantní nebo dost trpěliví, aby si nás druhý konečně vybral.
Z psychoterapeutického pohledu nemusí jít o náhodu.
Často se v partnerských vztazích opakují vztahová schémata, která jsme si vytvořili v průběhu života. Neznamená to, že si vědomě vybíráme utrpení. Znamená to, že naše psychika má tendenci vracet se k tomu, co je jí známé.
A známé nemusí být bezpečné.
NEOPAKUJEME STEJNÉ LIDI. OPAKUJEME VZTAHOVOU DYNAMIKU.
Partner může být pokaždé úplně jiný.
Může mít jiný charakter, jiný věk, jinou profesi i jiné životní okolnosti.
Přesto se mezi námi může opakovat podobný způsob fungování:
Jeden člověk touží po blízkosti, druhý si ji udržuje v odstupu.
Jeden potřebuje jistotu, druhý ji nedokáže nabídnout.
Jeden se snaží vztah pochopit a zachránit, druhý se stahuje.
Čím větší nejistota vzniká, tím větší potřeba vztah získat.
Tak se může vytvořit začarovaný kruh.
Čím více se jeden přibližuje, tím více druhý ustupuje. Čím více druhý ustupuje, tím intenzivněji se první snaží obnovit kontakt.
Vztah se pak může stát především prostorem regulace úzkosti namísto prostorem vzájemnosti.
PROČ NÁS MŮŽE PŘITAHOVAT NEDOSTUPNOST?
Jedním z důležitých mechanismů je emoční aktivace.
Nejistota vytváří napětí. Čekání na zprávu, proměnlivá pozornost, střídání blízkosti a odstupu nebo nejasné signály mohou způsobovat velmi silné emoční prožitky.
A právě jejich intenzita může být mylně interpretována jako důkaz hlubokého spojení.
„Nikdy jsem nikoho takhle necítila.“
Možná.
Ale někdy není intenzita důkazem kompatibility.
Někdy je důkazem toho, že se aktivovalo něco velmi známého.
Proto může být stabilní, dostupný a předvídatelný člověk paradoxně vnímán jako méně vzrušující. Nervový systém totiž nemusí být zvyklý spojovat klid s láskou.
OPAKOVÁNÍ MŮŽE BÝT POKUSEM O NÁPRAVU STARÉHO PŘÍBĚHU
V psychoterapii se často setkáváme s tím, že člověk nevstupuje do nového vztahu jako úplně „nový člověk“.
Nese si s sebou zkušenosti, přesvědčení a očekávání vytvořená v předchozích vztazích i v původním rodinném prostředí.
Pokud jsme například opakovaně zažívali, že blízkost byla nejistá, můžeme později nevědomě vyhledávat vztahy, ve kterých se podobná dynamika znovu objeví.
A někde uvnitř může vzniknout naděje:
„Tentokrát to dopadne jinak.“
Tentokrát si mě vybere.
Tentokrát se otevře.
Tentokrát budu dost.
Tentokrát mě neopustí.
Tím vzniká velmi silná psychologická past.
Snažíme se prostřednictvím současného vztahu změnit zkušenost, kterou jsme si přinesli z minulosti.
Jenže partner není prostředek k opravě našeho starého příběhu.
BÝT ŽÁDOUCÍ A BÝT VYBRANÝ JE NĚCO JINÉHO
V partnerských vztazích je důležité rozlišovat mezi touhou, přitažlivostí a skutečnou vztahovou dostupností.
Někdo po nás může velmi toužit.
Může nás vyhledávat, chtít s námi intimitu, vracet se k nám nebo se bát, že nás ztratí.
A přesto nemusí být ochoten vytvořit partnerský vztah.
To může být velmi bolestivé právě proto, že určitá forma zájmu existuje.
Člověk si pak říká:
„Kdyby ke mně nic necítil, proč by se vracel?“
Jenže otázka není pouze:
„Co ke mně cítí?“
Důležitější otázka zní:
„Co je schopen ze svých pocitů vytvořit?“
Protože cit bez schopnosti vztah budovat nemusí vést k bezpečnému vztahu.
HRANICE NEJSOU TREST
V určité fázi opakovaného scénáře může přijít důležitý moment.
Člověk si uvědomí:
„Tuhle roli už nechci.“
Nechci být jedna z možností.
Nechci být tajná.
Nechci být pouze sexuální partnerkou.
Nechci čekat, až se někdo rozhodne.
Nechci neustále dokazovat svou hodnotu.
Tady začíná skutečná změna.
Hranice totiž nejsou způsob, jak druhého potrestat.
Hranice jsou způsob, jak chránit vlastní psychickou integritu.
A někdy hranice znamená odejít.
Ne v afektu.
Ne jako manipulaci.
Ne proto, aby se druhý začal bát, že nás ztratí.
Ale proto, že jsme pochopili, že nabízené místo není místem, ve kterém chceme žít.
KDY SE VZTAHOVÝ SCÉNÁŘ ZAČÍNÁ MĚNIT?
Ne ve chvíli, kdy konečně přesvědčíme nedostupného člověka, aby nás miloval.
Mění se ve chvíli, kdy začneme dříve rozpoznávat, co nám vztah skutečně nabízí.
Místo otázky:
„Jak moc mě chce?“
se ptáme:
„Jakým způsobem mě chce?“
Místo:
„Vrátí se?“
se ptáme:
„Je schopen zůstat?“
Místo:
„Co ke mně cítí?“
se ptáme:
„Jak se ke mně dlouhodobě chová?“
A místo:
„Co mám udělat, aby si mě vybral?“
se objeví otázka, která může být začátkem zásadní změny:
„Je člověk, který stojí přede mnou, schopen nabídnout vztah, který potřebuji?“
ZMĚNA NEZAČÍNÁ U PARTNERA. ZAČÍNÁ U NAŠEHO VÝBĚRU.
To neznamená, že za každý bolestivý vztah si člověk může sám.
Vztahy jsou výsledkem působení dvou lidí, jejich historie, osobnosti, potřeb, schopností i životních okolností.
Ale máme významný vliv na to, co budeme ochotni dlouhodobě přijímat.
Můžeme změnit okamžik, ve kterém začneme brát vážně první signály.
Můžeme změnit své hranice.
Můžeme se učit tolerovat klid bez toho, abychom ho zaměňovali za nudu.
Můžeme se učit rozlišovat mezi chemickou přitažlivostí a skutečnou kompatibilitou.
A můžeme se postupně učit něco, co bývá překvapivě těžké:
nevybírat si člověka pouze podle toho, co v nás dokáže vyvolat, ale také podle toho, co je schopen ve vztahu skutečně vytvořit.
Protože konec starého vztahového scénáře nemusí znamenat, že už nikdy nepotkáme nedostupného člověka.
Znamená něco jiného.
Že ho tentokrát poznáme dříve.
A že už nebudeme potřebovat zůstat dost dlouho na to, abychom znovu zjistili, jak ten příběh končí.